Slevové akce Nezávazná objednávka Kontakt 607 602 607, 775 628 429
stehovani@dohodou.cz
Nezávazná poptávka
Nezávazná poptávka
*
*
Rozšířený
formulář

Stěhujeme zamilované k sobě

a někteří z nás následně od sebe…Proč a jak to udělat co možná nejcitlivěji? Vědomě a s respektem k sobě navzájem.

Začátek společného způsobu bydlení je v životě obrovským krokem. Od začátku dochází k důležitým věcem pro budoucí život. Bohužel si to mnoho lidí neuvědomuje a tím, že postupně vznikají malé i větší nedorozumění v nich vzniká strach, že ten druhý není ten pravý, ale nepředbíhejme.

Fáze sestěhování se dohromady

Společným bydlením si dáváme závazek být k sobě víc než ohleduplní. Sestěhováním si projevujeme důvěru, že zvládneme ustát intimitu všedního dne včetně všech zvuků, nálad, dalších jevů a situací kterých jsme do počátku společného žití spíše ušetřeni.

Příklad:

Oddaluje Váš partner ranní budík? Snažte se to neřešit a nebuďte na sebe zlý, i když Vás to vyrušuje. Jen si o to v klidu popovídejte a přinejhorším to přijměte!:)

Stěhování se k sobě je především, ale také životní zkouška. Jedna z mnoha, kterou partnerský vztah během svého trvání prochází. A bez ohledu na lásku či zamilování, po různě dlouhé době musí dojít na zjištění odlišných představ, nejen o tom, jak se vede společná domácnost…. Ale stále to neznamená, že k sobě nepatříme. Uvědomění si takových rozdílů a především reakce na ně bývají velmi různé. Od pousmání a žertovného pozdvihnutí obočí, poplácání, ale až po pocity neklidu, vlastního sebeobviňování, ticho, zoufalství, křik a hádky u věcí, na kterých nám záleží více či méně. I sarkasmus a ironie, když není ve vašem dětství správně chápána, může partnera totálně mást…

Stěhování k sobě, do sebe..

Je to chvíle, na kterou jsme se těšili, snili jsme o ní už jako děti, měli strach i obavy jako dospívající, ale i přesto jsme se sestěhovali. Byla to nová cesta životem, dávala nám sílu a rýsoval se smysl. Kéž bychom si v pravý moment, kdy se opravdu zamilujeme, uvědomili, že nás čekají složitosti a nelehké situace, se kterými se nutně musíme při partnerském vztahu na celý život potkat. A tím myslím, hlavně vlastní otázky na které musíme zpravidla sami najít odpovědi v nás samotných. Možná to zprvu cítíme skrze emoce, ale ne vždy jim musíme rozumět. V tom je už první zádrhel, ne vždy to totiž oba partneři v životě cítí stejně. Mohou být věkově rozdílný, ale i přesto jejich láska dává, nebo dávala smysl. Po sestěhování se spíše necháváme unášet na vlně lásky, kormidlo se v počátku samo řídí a jakoby v lásce usneme, přestaneme být bystří a kontrast láska verzus drobná neshoda je značný a znepokojující, nepříjemný. A přesně na to naše staré vzorce chování čekají. Zvyky a nevědomé návyky udeří, dříve či později, nejsme-li si jich plně vědomi. Tím je lze eliminovat či dokonce vlastní prací navždy usmrtit. Lze tomu v případě předejít vlastní seberealizací, psychoterapií, ale i zkušenostmi. Ovšem způsob vnímání, komunikace s vědomím je vždy o něco odlišná. Charakter a životní cestu máme naštěstí každý vlastní.

S kým tedy vlastně bydlíme?

Musíme plně vědomě oddělit nový vztah od starých a žít ho jen přítomně. Musíme vědomě přistupovat nejen ke svým pocitům, ale i k partnerovým, a to je z jedním z největších umů v životě. Protože se musíme naučit pracovat nejen se svými představami, ale i s partnerovými, musíme je umět přijmout, zpracovat a společně je brát takové jací opravdu jsou. V základě je tím pádem jasné, že lásku k sobě, porozumění vlastním citům si musíme nejdříve osvojit sami v sobě a  hlavně ve vlastním vztahu k sobě. Bez toho je vize harmonického vztahu, plný lásky, dětí a radostí značně komplikovaný, nebo přinejmenším složitý.

Proto je dobré si tyto věci uvědomit, pracovat na sobě. Vzájemná blízkost je nádherná a při myšlence na sestěhování se umocňuje. Ale nejsme už děti a podle toho bychom se měli řídit, a to hlavně zda hledáme partnera po zbytek života, to potom platí dvakrát.

Následně se ve způsobu řešení situací, právě ukazuje vlastní schopnost partnerů komunikovat a vyjednávat nejen o příjemných, ale i o nepříjemných věcech. Osobnostní vyspělost, ochota ke změně a dovednost uznat potřeby partnerky či partnera i tam, kde se naše názory rozcházejí. Důležitou roli v neshodách hraje přesvědčení o tom, jak by se věci měly dělat. Ta jsou původem z našich zkušeností z původní rodiny, kde bylo zvykem určité věci dělat jistým způsobem a kolikrát i odlišně než u partnerky či partnera. Kolikrát ani s naučeným způsobem žití nesouhlasíme, ale hledáme si vlastní, kolikrát pomalu…

Sbíráme zkušenosti už od prvního sestěhování..

Pokud jde u partnerů o první spolubydlení, je přirozená, menší sobeckost a nevyspělost v kompromisech a dohod. To jsou dovednosti, které se vytvářejí praxí.

Moment, kdy se k sobě nastěhujeme, často nese jakýsi skrytý nárok dělat věci jinak, než když jsme bydleli každý sám, nebo spíše u rodičů, ale myslíme si, že k lásce to nepatří…

Při společném bydlení jsme, ale často vystaveni společnosti druhého člověka také ve chvílích, kdy bychom ocenili samotu. Když se vracíme unaveni z práce, ze školy, kde potkáváme mnoho lidí a neustále s někým komunikujeme.

Když jsme unaveni do takové míry, že sami bychom padli na pohovku a až v průběhu noci bychom se byli schopni osprchovat a přesunout do postele. Toho může být vidina samostatného bydlení balzámem nad unavenou mysl partnera. Jde jen o to si jasně uvědomovat své potřeby a jasně mezi sebou komunikovat. Bez předsudků, masek a nevědomě ze vzorců z minulosti.

Právě společenské masky, které si nedovolíme před ostatními sundat ničí vztahy. Stylizujeme se do určitých rolí. Ale oni nám nejsou vlastní a jejich vytváření a udržování nás stojí mnoho energie. Někdy to děláme nevědomě, snad zřídka jen někdo vědomě.

Samota, a místo, kde si ji dopřáváme, je v takovém případě i prostorem, kde se konečně uvolníme, a masku sundáme a dovolíme si odpočinout. Může to být i byt kamarádů, nebo kamarádek. Místo, kde nám o nic nejde.

Když takové místo dětského pokojíčku, vlastního bytu či pokoje zmizí, jak jej nahradit v garsonce? Může nám partner pomoci s jeho hledáním? Pochopí naši potřebu? Cítí dokonce něco podobného? Možná ani nechápeme, že to potřebujeme oba a, že je to normální… To jsou důležitá témata k prvním společným dialogům při menších neshodách. Je dobré to vědět a chceme-li společně v životě pokračovat, můžeme tyto otázky společně probrat a řešit třeba i na párové psychoterapii.

Místo pro život, stěhování za nosem

Výběr místa ke společnému životu je velmi důležitý. Někdy se stěhujeme někam, kde ani jeden z nás předtím nebydlel, nebo se přestěhováváme do města k partnerce, partnerovi, nebo dokonce do domácnosti, kde už nějakou dobu bydlí a má zde vytvořený řád. Občas začínáme bydlet u rodičů jednoho z nich. Každá varianta má své, ale jedná se přeci jen o krásné chvíle lásky, pohody plná dobrodružství a snadno přemožených negativ. Ty odhodíme, ale spolu s čím?

Pokud se rozhodneme pro sestěhování na místo, kde už jeden z páru bydlí, čelíme situaci, ve které se příchozí může cítit jako host…Je to náročná situace i pro toho z páru, který už na místě nějakou dobu žije. Jeho prostor, ve kterém si organizoval vše po svém, už není k dispozici jen jeho zvyklostem. Kolikrát to díky zamilovanosti ani neřídíme rozumem, vše tak plyne, až se může stát, že jeden z partnerů splyne k druhému.

Odstěhování se

Jako příklad mohu uvést osobní zkušenost se sestěhováním a následným velice rychlím odstěhováním se partnerky. To odstěhování bylo tak rychlé, jakoby popíralo náš dosavadní vztah, ale vlastně ukazovalo asi velké citové zranění, způsobené převážně nevědomím, osobním i kolektivním. Vlastně jakoby to bylo celé omyl? Co se vlastně děje, když se jeden z partnerů rozhodne toho druhého opustit? On totiž neopouští jen partnera, ale kolikrát i vlastní domov, část vlastního smyslu života. Opouštíte-li vlastní domov, je důležité mu s tím přinejmenším pomoci tím, že mu situaci nebudete komplikovat.

Odstěhování se, je pro společný vztah čas smutku. Je to vlastně svým způsobem i jedinečná chvíle, i když plná smutku, nejistoty, možná i s troškou chaosu a adrenalinu na obou stranách.

Objevení partnera pro život, ve kterém nacházíte porozumění a on to samé v nás je v životě dar.

Konec vztahu, ve které partnera stále máte rádi, ale on od vás odchází, je totální zmar.

Společné splynutí a dokonce časté rozhoupání se, které jste společně prožívali  s pravděpodobností souviseli s tím, že naprostá vzájemná blízkost, utvořená láskou pro nás byla tak nepřirozená, nebezpečná (protože jsme mnoho blízkosti v dětství nepoznali), že jsme se prohýbali jako dvě stébla v trávě. Jeden k druhému, druhý od druhého a naopak. Jeden se citově přiblížil a druhý to emočně neustál. Víte, je strašně smutné, když se lidé sestěhují, plánují společný život, těší se na společné miminko, pokud to universum odsouhlasí a najednou se všechno změní a kolikrát to oba ani celé nechápou. Někdo ze zoufalství odchází, zmaten a možná s pocitem ukřivděnosti, výčitek, mnohdy i oprávněně a s pocitem nových možností, druhý strnule kouká, truchlí a lituje slov, které tomu druhému ani nepatřili.

V životě to takto prý chodí, zpětně víme víc a zkušenosti si odnášíme do budoucnosti, abychom je v přítomnosti opět zužitkovali k dalšímu vlastnímu růstu.

Proto si vlastní rozloučení nekomplikujte hádky, zamčenými dveřmi, vyměněnými zámky. Nadávkami, pomlouváním a jinými hroznými věcmi.

Buďte k sobě citlivý, dovolte společné lásce se  rozloučit v míru, je to možná těžší varianta, ale o to více vědomá a smysluplná. Vaše kladné chvíle vztahu si to jistě zaslouží. Mimo to nikdy nevíte, co Vám dvou opět život přinese.

Bydlíme s partnerem a s jeho dětmi

Po revoluci v roce 1989, kdy davy lidí, v euforii slavily svobodu, by asi nikdo krom individuálních světových psychologů a odborníků nečekal tak obrovský nárůst rozvodů a nekompletních rodin. Ekonomická situace zpravidla nedovolí někdy zejména mladým párům bydlet ve svém, a tak pokud chtějí být spolu, musí žít společně třeba u rodičů. Daň za tyto výhody bývá však vysoká. Jak rodiče, tak mladí jsou vystaveni častějším mezigeneračním střetům a neporozumění. V některých kulturách je již předem dáno, po svatbě spolu partneři musí či budou bydlet. To jsou a vždy byli tradice, ceremonie a rituály, ke kterým se naše společnost, chce-li žít v harmonii musí opět navrátit.

Kolikrát se mladí lidé  stěhují do nájmu či si společně berou na mnoho let hypoteční úvěr. To je velice ošemetné, protože se z nějakého důvodu v dnešní době nehraje na svatbu, ženicha a nevěstu –ceremoniál se vším podstatným, což je vlastně hrozná škoda a dokonce chyba a místo toho si lidé dávají takto velké závazky v podobě úvěru - šílené.

V dnešní době také čím dál rozvedených, či jen nesourodých rodin, žijí s dětmi ve střídavé či jinak dohodnuté péči. Každý s těchto rodičů si v životě třeba opět může najít partnera.

Ten je ovšem v počátkách vztahu tímto konfrontován. Naštěstí existují lidé, kteří se díky vlastní sebelásce a vřelosti popasují i se situací, kterou si jako děti jen těžce mohli představovat. Dokážou mít i ,,ne,, své děti rádi a milovat je. A za to bych chtěl všem strašně moc poděkovat!

Tito lidé jsou totiž díky vlastnímu sebe-rozvoji na této planetě značným přínosem lásky.

Změna bydliště a stavu vztahu je někdy lákavá a vzrušující

Ale kolikrát nestojí za to… viz následný blog.